Nucené zastavení?

Stres, panika, zlý sen, strach, hysterie, deprese, nenávist… Nebo také, někdy až paranoidní, sledování sama sebe a svého okolí při kašli nebo jiných “příznacích”. Tak by se dala popsat situace, kterou nyní naše společnost nedobrovolně prochází.

Ale je to vážně všechno jenom zlé?

Což takhle OBĚTAVOST, SOLIDARITA, ZODPOVĚDNOST, POMOC DRUHÝM, PSYCHICKÁ PODPORA, HLEDÁNÍ vlastních způsobů POMOCI, DŮVĚRA, VDĚČNOST, LÁSKA…

To příkré uhnutí ze zaběhlého stavu, to ochromení a zásadní narušení statu quo naší společnosti na straně jedné, vyrovnává šíření lásky a nezměrná pomoc potřebným na straně druhé.

ROVNOVÁHA JE OBNOVENA, i když nejspíš jinak, než bychom si byli přáli…

A co já?

Já v těchto dnech bedlivě sleduju vyvíjející se situaci (má informovanost stoupla asi o 500 % oproti “normálnímu” stavu).

Co však sleduju ještě víc, jsou MOJE REAKCE na různé informace v čase. Jak se vyvíjí mé cítění, mé názory, mé myšlenky. Jak se mění můj postoj k dané situaci v průběhu několika málo dní.

Jsem přesvědčená o tom, že podobné vnitřní nastavení sdílí více lidí.

Jsme totiž denně bombardováni různými zprávami a nejrůznějšími hypotetickými předpověďmi, o nichž tušíme, že nemusí (ale mohou) být pravdivé. „Tak jak tedy?“ ptáme se sami sebe. Ale odpověď zvenku nepřichází… Tak raději věříme. Nebo nevěříme. Soudíme, nadáváme, umíráme strachem, doufáme, opečováváme fyzicky či psychicky sebe a druhé, šijeme roušky… Každý podle svého nastavení a možností.

Já sama, přiznávám se, jsem situaci na začátku velmi podcenila. Nevěřila jsem, že by se to mohlo vyvinout tímto směrem. Spíš jsem byla šokovaná rychlostí, s jakou někteří brali útokem obchody a jaká na začátku zavládla panika. Sama jsem se postavila na stranu těch, kteří situaci zlehčovali, smála jsem se vtipům o koronaviru a bavilo mě, jak se Češi chytnou každé příležitosti vhodné k vymyšlení anekdot.

Brzy mě však smích přešel. Nevěděla jsem, co se sebou. Uvědomila jsem si vážnost situace a štvalo mě, jak to někteří lidé berou nezodpovědně. K tomu ke mně začínaly doléhat informace z nejbližšího informovaného okolí. A já v jakési agonii jsem začala plivat jedy a dohadovat se. Věděla jsem, jak je důležité se nyní stmelit, ale nějak to nešlo. Štvaly mě děti, štval mě manžel… Pozorovala jsem své výbuchy hněvu, ale neuměla jsem je zastavit. Uvnitř mě zuřila bouřka.

O strachu

Druhý den naštěstí vysvitlo sluníčko a já se zamyslela nad tématem STRACHU. Ne, o sebe se nebojím. Ani o své děti se nebojím. Mírné obavy směřovaly k manželovi a trošku větší k mým rodičům – důchodcům pracujícím ve zdravotnictví. Ideální by bylo, aby urychleně opustily svou práci a zavedly psychohygienu. Ale to po nich už chci moc, je nutné se smířit s tím, co je. Každý máme svou cestu…

Strach, který uvnitř sebe pociťuju, je však hlubší. Nyní dochází k prověření naší společnosti, našich vztahů k sobě samým, ke druhým, k životu… Tady začíná proměna, proměna naší společnosti, už nic nemůže být jako dřív. Naše západní hodnoty se hroutí jako domeček z karet a musí být nahrazeny novými. Ta naše, už dlouhou dobu kulhající, společnost přichází o svou hůl. Tento takřka válečný stav nastavuje nová pravidla. A my se jim musíme přizpůsobit.

Ano, mám strach z toho, co nyní přichází, protože to neznám a nevím, co od toho mohu čekat. Ale můj strach mě nijak neochromuje. Tlak v oblasti žaludku, který tak dobře znám z období svých depresí, nepřichází. Ale přehlcená hlava a málomluvnost dokazují, že tam je.

Samozřejmě! A kdo strach dnes vůbec necítí?

Je však na nás, jak se ke svému strachu a k současné situaci postavíme. Každý dělá, co umí.

Velké díky!

Jedna z mých blízkých přítelkyň krásně vystihla podstatu: „Dokud tato vláda nezačne makat, nevyndá si prst z nosu a nedodá pomůcky ALESPOŇ zdravotnickému personálu a nepořeší připravenost v zdravotnictví, nechci být architektem, jsem švadlenou.“

Jsem vděčná, že další známý nabízí své psychoterapeutické služby personálu zdravotnických zařízení zdarma. A mnoho a mnoho lidí hledá, s čím by právě oni mohli společnosti nyní prospět.

Na tomto místě chci i já velmi ocenit veškeré lidi, které situace kolem koronaviru nuceně nezastavila, naopak je donutila ke zběsilému tempu. A upřímně, raději bych neviděla, jak můj sedmašedesátiletý tatínek s astmatem ve dne v noci, víkend nevíkend, řeší krize v kolínské nemocnici…

Láska

Celé toto snažení prostupuje LÁSKA! Láska, která je v přímém protikladu ke lžím, které i v této době někteří cíleně šíří, nenávisti a snaze obohacovat se na úkor druhých.

Láska, která není povrchová, ale která je nesmírně hluboká. A tomu odpovídá i současná situace – nyní sice nevyjadřujeme lásku dotykem, pohlazením či obejmutím, ale o to silněji ji vyjadřujeme svým srdcem, svými činy.

Noční můra?

Každý den, když se ráno probudím, se ptám: „Nebyl to sen?“ A víte co? Nebyl!

Skuteční jsou všichni ti lidé, které potkávám s rouškou na obličeji.

Skuteční jsou lidé, které nepotkávám vůbec, protože jsou zavření ve svých domovech a mnohdy se svými dětmi zakouší domácí školu v praxi.

Skuteční jsou i stovky nakažených, někteří o tom ví a jiní nikoli.

Skutečný je nedostatek ochranných pomůcek pro zdravotnický personál.

Skuteční byli i policisté, kteří přihlíželi mému nezákonnému manévru autem, když jsem se snažila stihnout před zavírací dobou poštu, abych mohla odeslat roušky, které kamarádka ušila a posílá dětskému oddělení mladoboleslavské nemocnice. A tito skuteční strážci zákona mi pomáhali a říkali mi slečno. A jeden z nich mě dokonce žádal o úplně nejvíc nezákonné sundání roušky z obličeje… 🙂

Každému přeju pevné zdraví a zdravou mysl!

 

Učím lidi, jak za pomoci intuitivního pohybu pracovat se svými emocemi a rozvíjet své schopnosti a talenty. Můj příběh si přečtěte tady >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů