Kdo jsem?

Jsem průvodkyně tvořivostí, lektorka kreativního tance a tvůrčího psaní.

Pomohu osvobodit a rozvinout kreativitu vám i vašim dětem.

Jsem žena, která se snaží žít pravdivě a vědomě.

Miluju svůj život. Miluju svou svobodu i svou připoutanost. Svobodu vyjadřuju tancem a splýváním s přírodou, připoutanost láskou ke svým třem dětem. Miluju svého manžela a dokážu se mu plně otevřít.

Cítím svou sílu i svou křehkost. Neustále v sobě objevuju nové, dosud nepoznané, roviny. Neustále jsem vedena překračovat své komfortní zóny.

Snažím se žít v souladu s přírodou a nejít proti zákonitostem vesmíru. Učím se důvěřovat své intuici.

Když jsem šťastná, směju se. Když jsem smutná, pláču. Když se mi něco líbí nebo nelíbí, řeknu to. Už neřeším, co si o mně kdo pomyslí, co tomu řekne ten nebo onen. Projevuju své emoce bez obav.

Jsem sama sebou. Mám se ráda taková, jaká jsem. Se vším, co k tomu patří. Jsem tady a teď správně.

Na prahu čtyřicítky si připadám krásnější než ve dvaceti. Žiju svůj život plně, intenzivně a do všeho (pozitivního i negativního) jdu celým srdcem. Nebojím se zklamání ani zrady.

Následuju volání své duše.

Tančím. Tancem se dostávám do svého nitra a tam léčím své bolesti.

Můj život je jednoduchý, a proto šťastný. Ale rozhodně není nudný ani černobílý.

 

Objevila jsem své poslání, které je pro mě výzvou.

Ve světě, kde nejsou žádné jistoty, podporuju ženy, aby neztratily samy sebe.

Skrze příběhy inspiruju ženy, jak jít po cestě od smutku, bolesti a strachu k radostnějšímu a jednoduššímu životu.

 

A jaká byla ta moje cesta?

Hrála jsem hru, kterou jsem nemohla vyhrát. Stylizovala jsem se do někoho, kým jsem nebyla a na cestě od narození k dospělosti jsem poztrácela sebedůvěru a lásku k životu.

Nevyznala jsem se ve svých emocích. Navenek jsem působila sebevědomě a spokojeně, ale uvnitř mě probíhal krutý boj. Před maturitou mě tento postoj dokazování toho, že jsem někým, kým nejsem, dovedl až do náruče deprese a k touze ukončit svůj život. Ke skoku ze 7. patra jsem se naštěstí neodhodlala.

Na VŠ jsem vyhledala pomoc psychologa. Vypovídala se, vybrečela a trochu se zklidnila.

Našla jsem si životního partnera a odstěhovala se. Do domu, který sdílíme s manželovými rodiči...

Odlišnější životní styl, než na jaký jsem byla zvyklá, jsem si snad v našich tuzemských podmínkách ani nemohla představit. Mé emocionální výkyvy v prostředí, kde je zakázáno se emočně projevit, působilo jako krupobití.

Toužila jsem po porozumění a naplněném životě.

To se mi ale nedostávalo a má osobní krize se stále prohlubovala.

Byla ze mě unavená zamračená žena. Máma, která křičí na své děti a neumí si s nimi hrát. Manželka, citově závislá na svém nemocném muži, a sama užívající léky na hyperthyreózu. Moje štítná žláza makala (jako) o život, a tím velkým životním náporem mi začínaly lézt oči z důlků.

Ptala jsem se „proč“, ale už jsem si na svou otázku neodpovídala. Říkala jsem „měla bych“, ale vždy jsem našla důvod, jak to obejít. Skuhrala jsem na osud, kopala kolem sebe, nadávala na lékaře, střídala léčitele, zkoušela cokoli, co by mi přineslo klid… Ale ten nepřicházel...

Do toho se začala zhoršovat rodinná zdravotní situace.

Mně lékaři pohrozili oslepnutím, proto bych se měla co nejdřív podrobit chirurgickému odstranění štítné žlázy. Nasadit kortikoidy, domluvit termín. A říz!

Manžela dlouhodobě hospitalizovali. V mezičase, který trávil doma, jsem místo chlapa potkávala vyhublou trosku. Jeho rodiče, na které jsem spoléhala, mě hodili přes palubu se slovy „To ty jsi vinna! Ty můžeš za to, že je náš syn nemocný!“

Zůstala jsem se třemi malými dětmi sama. A netušila, zda se manžel z nemocnice vrátí...

Pád až na dno. Co teď? Jak mám nyní žít???

Odrazila jsem se ode dna. Neměla jsem čas se litovat.

Převzala jsem plnou zodpovědnost za sebe, svoje zdraví, svůj život i život svých dětí. Uspořádala jsem si svůj čas tak, aby vyhovoval mně a mým dětem. Zrušila vše, co nebylo důležité. Organizovala jsem složité hlídání dětí.

Čas pro sebe jsem věnovala tanci a meditacím. Nořila jsem se do hlubin své duše a objevovala netušené. Učila jsem se naslouchat svému srdci. Sledovala jsem seberozvojová videa, absolvovala semináře, živé i online, četla knihy. Setkávala jsem se s moudrými, ptala se a dostávala odpovědi.

A střípek za střípkem jsem skládala vlastní skládačku. Život mě postavil před výzvu, a jí ji přijala. Život mi nastavil nohu, a já ji překročila.

Začala jsem tančit. Tančit srdcem. Tančit svůj sen.

Změnilo se mé myšlení i život. Navrátila jsem se ke své podstatě a objevila svou vnitřní moudrost. Pochopila jsem svou nemoc a uzdravila se. Přijala jsem stávající situaci a pocítila soucit. Soucit k sobě, ke druhým i k celé planetě, tolik poznamenané lidskou činností. Našla jsem si cestu k přírodě a prožila znovunapojení.

Od té doby ke mně každým dnem přichází různá poselství a inspirace. Zažehla se jiskra.

Jaká jsem, tak žiju. Už si nemusím na nic hrát. A nemusím nikoho přesvědčovat ani předkládat hotová řešení a návody na šťastný, zdravý a naplněný život. Inspiruju vlastním životem.

Pořádám KURZY INTUITIVNÍHO TANCE pro ŽENY, kde pracujeme s emocemi přes napojení na vlastní těla a srdce. Vedu malé děti kreativní cestou v TANČENÍ s PŘÍBĚHEM. Dospívající dívky provázím po cestě OD DÍVKY K ŽENĚ.

Tvořím a nahrávám meditace a afirmace k podpoření různých životních situací.

Má zkušenost s mimoděložním těhotenství a prožitek dalších žen v mém okolí mě inspirovalo k napsání pohádky pro děti i dospělé Andílci mezi námi, která již brzy vyjde knižně s překrásnými ilustracemi.

Carpe diem! Tančete životem v rytmu svého srdce!