Kdo jsem

Jsem průvodkyně na cestě k vlastní jedinečnosti a přirozenosti.

Ukazuju lidem, jak se za pomoci intuitivního pohybu spřátelit se všemi svými emocemi, a nalézt tak svou vnitřní sílu.

A díky tomu se podílet i na uzdravování projevů svých dětí a celé naší planety.

Jsem žena, která žije autentický život.

Když jsem šťastná, směju se. Když jsem smutná, pláču. Když jsem naštvaná, křičím. Když se mi něco líbí nebo nelíbí, řeknu to.

Už neřeším, co si o mně kdo pomyslí, co tomu řekne ten nebo onen. Projevuju své emoce bez obav.

Jsem sama sebou.

Jsem matka, manželka, milenka, dcera… Podle toho, jak se zrovna cítím. A když zrovna nemám na nic náladu, zalezu si někam do kouta (pokud mi to situace dovolí) nebo prostě jen jsem.

Opravdovosti a pravdivosti se učím od svých třech dětí – Anežky, Vítka a Míši. Jsou mými největšími učiteli. Každý z nich jednotlivě ve mně umí otevřít 13. komnatu mých zranění a strachů. A já jejich projevy někdy zvládnu a někdy ne. Podle toho, v jakém jsem celkovém rozpoložení.

Někdy o sobě pochybuju. Někdy chybuju, ale nepranýřuju se za to. Někdy zářím, někdy zuřím. 🙂

Mám se ráda taková, jaká jsem. Se vším, co k tomu patří. Jsem tady a teď správně.

Následuju volání své duše.

Tančím. Tancem se dostávám do svého nitra a tam léčím své bolesti.

 

Jsem ta, kterou vidíte a slyšíte. Jsem ta, jejíž články čtete.

 

Ale bylo to tak vždy?

Nikoli!

Hrála jsem hru, kterou jsem nemohla vyhrát. Stylizovala jsem se do někoho, kým jsem nebyla a na cestě od narození k dospělosti jsem poztrácela sebedůvěru a lásku k životu.

Nevyznala jsem se ve svých emocích. Něco jsem cítila, ale druzí ukazovali vztyčený prst. To, co cítím, je špatné? Já jsem špatná? Nechápala jsem.

Navenek jsem působila sebevědomě a spokojeně, ale uvnitř mě probíhal krutý boj. Před maturitou mě tento postoj dokazování toho, že jsem někým, kým nejsem, dovedl až do náruče deprese a k touze ukončit svůj život. Ke skoku ze 7. patra jsem se však neodhodlala. Bála jsem se. Toho, že bych nezemřela a zůstala zmrzačená, i toho, že bych zemřela a naše by to zdrtilo.

Na VŠ jsem vyhledala pomoc psychologa. Vypovídala se, vybrečela a trochu se zklidnila.

Našla jsem si životního partnera a odstěhovala se. Do domu, který sdílíme s manželovými rodiči. Máme přece oddělené vchody, tak čeho se bát? Jak jsem se tehdy mýlila!

Odlišnější životní styl, než na jaký jsem byla zvyklá, jsem si snad v našich tuzemských podmínkách ani nemohla představit. Mé emocionální výkyvy v prostředí, kde je zakázáno se emočně projevit, působilo jako krupobití.

Toužila jsem po porozumění a naplněném životě.

 

To se mi ale nedostávalo a má osobní krize se stále prohlubovala.

Byla ze mě unavená zamračená žena, která se alespoň navenek snažila vypadat spokojeně. Byla ze mě máma, která často křičela na své děti a neuměla si s nimi hrát. Byla ze mě manželka, která často poučovala svého muže, jak má žít, aby se uzdravil, a sama užívala léky na hyperthyreózu. Moje štítná žláza makala (jako) o život, a tím velkým životním náporem mi začínaly lézt oči z důlků.

Ptala jsem se „proč“, ale už jsem si na svou otázku neodpovídala. Říkala jsem „měla bych“, ale vždy jsem našla důvod, jak to obejít. Skuhrala jsem na osud, kopala kolem sebe, nadávala na lékaře, střídala léčitele, strávila týden ve tmě, snažila se zorientovat ve spleti různých stravovacích návyků… Ale klid mi nepřineslo nic.

Navenek jsem si připadala jako světoznalec, ale uvnitř žila vyhořelý život. Závislá finančně na svých rodičích, citově na vztahu se svým nemocným manželem. Bála jsem se budoucnosti, zda se dokážu postarat o své děti, zda nezůstanu na všechno sama.

Do toho se začala zhoršovat rodinná zdravotní situace.

Mně lékaři pohrozili oslepnutím, proto bych se měla co nejdřív podrobit chirurgickému odstranění štítné žlázy. Nasadit kortikoidy, domluvit termín. A říz!

Manžela dlouhodobě hospitalizovali. V mezičase, který strávil doma, jsem místo chlapa potkávala vyhublou trosku. Jeho rodiče, na které jsem spoléhala, mě hodili přes palubu se slovy „To ty jsi vinna! Ty můžeš za to, že je náš syn nemocný!“

Zůstala jsem se třemi malými dětmi sama.

Pád až na dno. Co teď? Jak mám nyní žít???

Odrazila jsem se ode dna. Neměla jsem čas se litovat.

Převzala jsem plnou zodpovědnost za sebe, svoje zdraví, svůj život i život svých dětí. Uspořádala jsem si svůj čas tak, aby vyhovoval mně a mým dětem. Zrušila vše, co nebylo důležité.

Organizovala jsem složité hlídání dětí.

Čas pro sebe jsem věnovala tanci a meditacím. Nořila jsem se do hlubin své duše a objevovala netušené. Učila jsem se naslouchat svému srdci a svým duchovním průvodcům. Učarovala mi silová zvířata a jejich poselství. Sledovala jsem seberozvojová videa, absolvovala semináře, živé i online, četla knihy. Setkávala jsem se s moudrými, ptala se a dostávala odpovědi.

A střípek za střípkem jsem skládala vlastní skládačku. Život mě postavil před výzvu, a jí ji přijala. Život mi nastavil nohu, a já ji překročila.

Začala jsem tančit. Tančit srdcem. Tančit svůj sen.

Změnilo se mé myšlení i život. Navrátila jsem se ke své podstatě a objevila svou vnitřní moudrost. Pochopila jsem svou nemoc a uzdravila se. Přijala jsem stávající situaci a pocítila soucit. Soucit k sobě, ke druhým i k celé planetě, tolik poznamenané lidskou činností. Našla jsem si cestu k přírodě a prožila znovunapojení.

Od té doby ke mně každým dnem přichází různá poselství a inspirace. Zažehla se jiskra.

Jaká jsem, tak žiju. Už si nemusím na nic hrát. A nemusím nikoho přesvědčovat ani předkládat hotová řešení a návody na šťastný, zdravý a naplněný život. Inspiruju vlastním životem.

Každé ráno po celý týden vstávám před 6. hodinou (a to vstávat nemusím). Vytvořila jsem projekt Ranní taneční rituál. Pořádám kurzy spontánního tance pro dospělé i pro děti, kde pracujeme s emocemi přes napojení na vlastní těla a srdce.

Tančím. A má láska k tanci je nakažlivá. Přijďte se nakazit! 😉

 

Používám techniky s osobním přístupem Kraniosakrální terapie a Terapie duše Blanky Chakoshpour.

Carpe diem! Tančete životem v rytmu svého srdce!