Má cesta ke svobodnému tanci

Od malinka jsem tanec milovala. A stejně jako většina malých dětí jsem tančila kde se dalo. Stačilo, když jsem uslyšela melodii, která se mi líbila, a už jsem poskakovala a točila se. Jen tak, přirozeně, svobodně a s láskou k pohybu i ke svému tělu.

Tady můj příběh začíná, ale mohl i skončit. Kdyby mě ten dospělácký svět nepřeválcoval a já se nezačala chovat tak, jak chtějí jiní... Je to příběh shodný s příběhy milionů dětí na celém světě. Je to příběh o nepochopení vzájemného soužití dětí a dospěláků. Je to příběh zranění celých generací...

Ale zpět k tančení do dětství!

Tanec mě provázel celým mým raným dětstvím. A já se cítila šťastná.

Proto mě také rodiče přihlásili do hodin baletu tehdy ještě v Lidové škole umění, kde ovšem moje touha tančit jen tak pro radost narazila na jasná pravidla a řád. To mi nevyhovovalo a já se přesunula do ještě organizovanějšího oddílu sportovní gymnastiky.

A zde jsem, spíše omylem, po několika letech dřiny, kolem 10. roku věku poprvé okusila spontánní tanec. Pamatuju si, jak jsem při výběru hudebního doprovodu k prostným, měla cvičit do hudby. A toto cvičení se změnilo v tanec. V tanec, při kterém přestal existovat celý svět. Byla jsem tam jen já a hudba, moje chodidla kroužící po podložce, moje tělo tančící do rytmu mého srdce.

Hudba dohrála a vše se vrátilo zase do normálu. Mé taneční kreace nebyly pro sestavu zcela použitelné, a tak se podobná příležitost už neopakovala.

Ale já jsem byla proměněná. Tehdy poprvé jsem poznala sílu a náboj TANCE. Byla to taková ochutnávka, na  kterou jsem měla zase na dlouhá léta zapomenout...

Taneční dospívání

Mé náročné dospívání mi osladil společenský tanec. Na plesy jsem chodila, na rozdíl od většiny mých spolužáků, tančit. Tanec pro mě představoval útěk z reality, o které jsem byla přesvědčená, že je ta jediná pravá.

Další ryze taneční zkušeností byl scénický výrazový tanec, od kterého jsem si mnohé slibovala. Ovšem nadšení a vzrušení z tance doprovázely pocity prázdnoty a vyčerpanosti. Někdy jsem pociťovala i frustraci, to když jsem se marně snažila napodobovat přesně dané pohyby.

Osudové shledání

Po porodu třetího dítěte jsem opět zakotvila u tance výrazového s prvky baletu. Zde jsem se zpočátku cítila báječně. Tanec mi pomohl navrátit se do přítomného okamžiku, k sobě, ke svému tělu. A to mě v situaci, kdy jsem se ocitla sama s dětmi, bez manžela, který byl dlouhodobě hospitalizován, velmi podpořilo.

Krize mě ale vedla dál, na cestu sebepoznávání a seberozvoje, a najednou mi taneční parket, omezený řádem, začal být těsný.

A to mě přivedlo na intenzivní taneční seminář Tance pěti rytmů do Broumova. Zde započala má Cesta poutníka. Od tance k tanci. Bylo to osudové setkání s tancem v té nejryzejší podobě. Byl to tanec lásky a pokory. Svobodný tanec emocí a stínů. Léčba tancem.

A já pochopila...