Když je lékař jasnovidcem

Sedím v autě a ztěžka oddechuji. Vedle mě se v autosedačce nespokojeně vrtí můj osmiměsíční syn.

Před chvílí jsem vyšla z ordinace očního lékaře. To, co se tam stalo, mě nenechává na pochybách, že tohle už nikdy nechci zažít.

Když jsem tady před půldruhou hodinou parkovala, bylo mi skvěle. Cítila jsem se silná a v pohodě. Zdravá. Oči mě přestaly tlačit a měla jsem sama ze sebe velkou radost.

V ordinaci

V čekárně bylo plno. Rozhlédla jsem se. Všechny židle byly obsazené. No co, to mi přece náladu nezkazí. Položila jsem svého lezoucího syna na zem a sama si sedla k němu. Po chvilce se zvedla jedna stará babička, jestli si s ním nechci sednout. S díky jsem odmítla a dál nechala syna patlat zaprášené stojany s brýlemi.

Po pouhé půlhodině čekání (byla jsem protekční) jsem vešla do ordinace se synem v náručí.

„Co vy tady s tím nabubřelým dítětem?“ přivítal mě postarší doktor.

Beru to jako vtip, tak s úsměvem odpovídám: „Do teď byl v klidu. To asi jak Vás uviděl…“

To mě ještě nenapadlo, jak blízko jsem pravdy. Syn to vycítil okamžitě.

„Mám tady Vaše výsledky z dubna a června, horší se to. Nasadíme kortikoidy, domluvíme termín operace a odstraníme Vaši štítnou žlázu.“

Cože? Chtělo se mi křičet. To si snad dělá srandu! Místo toho jsem odpověděla: „Ale vždyť je listopad, nelze přece usuzovat z výsledků 5 měsíců starých!“

„Taková je prognóza. Teď už to bude jen horší.“

„Ale já na tu operaci nechci jít. Kojím. A cítím se dobře.“

„Vy mi asi nerozumíte!“ uzemňuje mě lékař. „To jsou pouze Vaše subjektivní pocity. A ty jsou mylné! S Vaší diagnózou bez operace můžete brzy oslepnout. Takže přestanete kojit a pak se domluvíme na termínu.“

Má pravdu, nerozumím mu ani slovo. Můj argument, že jsem s endokrinologem domluvená jinak, a že jsem v jeho péči, také nepřijímá. Místo toho se nevalně vyjadřuje o svém kolegovi ne-chirurgovi.

Moji žádost, že chci udělat nejdřív krevní testy, abychom měli čerstvé výsledky, přijímá s nechutí.

Slovy, že jsem úplně mimo, všemu nasadil korunu. Slušně jsem odešla z jeho ordinace, žádanku na krev jsem nevyužila a teď sedím v autě a třesu se.

Je mi mizerně. Takový přístup jsem nečekala. Moje nálada se v mžiku zhoupla ze 100 na 0.

Ven, z krize ven! A honem!

Přece tady nebudu brečet. Zavřu oči. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Nádech. Výdech. Pomalu se mi srovnalo dýchání i bušení srdce.

A přišlo rozhodnutí. UZDRAVÍM SE! Nevím sice ještě jak, ale uzdravím se. Nepodlehnu předpovědím toho pána, co si říká lékař. Lekař, honí se mi hlavou změna významu, když odeberu čárku nad „e“. Následuji tak slova Jardy Duška.

A tak začala moje pouť k uzdravení. K uzdravení z „nevyléčitelné“ autoimunitní nemoci zvané hyperthyreóza neboli hyperfunkce štítné žlázy.

Učím lidi, jak za pomoci intuitivního pohybu pracovat se svými emocemi a rozvíjet své schopnosti a talenty. Můj příběh si přečtěte tady >>
Komentáře
  1. Lenka napsal:

    Čekala jsem, že konečně nějaký lékař je i jasnovidec. A není. Takové zážitky z ordinace nikomu nepřeji, vždyť to toho doktora nic nestojí, být milý a mluvit s člověkem jako s člověkem. Když si představím, že by se tak chovaly prodavačky v obchodě nebo paní na přepážce v bance… to by se asi pan doktor divil. Přeji ti, abys ho a jemu podobné už nikdy nemusela potřebovat.

  2. Tento příběh se mi četl s těžkým srdcem a stydím se za to, že bych pana doktora měla nazývat “kolegou”. Je to ostuda. Je mi moc líto, že máte tuto děsivou zkušenost. Taková radikální rozhodnutí by měla být sdělována po rozvážné úvaze a hlavně by měl být do všeho zahrnut pacient, kterého se to týká V PRVNÍ ŘADĚ. Já se vždy snažím ve všem nacházet něco pozitivního a tak věřím, že tento “lekař” Vás tak vylekal, že jste se opravdu rozhodla zapřemýšlet, jestli se nedá Váš případ řešit nějak jinak a někde jinde… Hodně štěstí a ať jste Vy i Vaše rodina zdravá!

    • Anna Buňková napsal:

      Sylvie, moc děkuju! A jsem moc ráda za osvícené doktory jako jste Vy. Je jich potřeba! Já jsem se naštěstí vylekat nenechala, ale co takovéto jednání udělá s jinými, těžko odhadovat…

  3. Bára napsal:

    Bohužel drsná realita dnešní doby!

    • Anna Buňková napsal:

      Bohužel… Přesto věřím, že se blýská na lepší časy. Když si to my nenecháme líbit, nebudou mít lekaři koho lekat. 😉

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.