Jak jsem podváděla sama sebe

Znáte ten pocit?

Nastoupíte na vlnu seberozvoje a ta vás veze a veze, a vy máte pocit, že ji řídíte sami, že víte, kam plujete. Až jednoho dne zastaví a vy zjistíte, že už nějakou dobu nejedete vpřed, ale couváte, a že jste zase na začátku.

Tak to je pořádný přešlap!

Jako by vaši hrušku někdo okusoval a vy jste si toho všimli, až když vám zbyl jen ohryzek.

A tak jsem to měla i já. Loupala jsem si perníček z vlastní chaloupky. Věnovala jsem spoustu času a energie jednomu projektu, že jsem si ani nevšimla, že mě požírá zaživa. Že požírá má přesvědčení, nastavená pravidla i barevnost života. Zastavil to až povzdech mé osmileté dcery: „Maminka se chová tak, jako by nebyla vůbec doma…“

Ale ano, o domácnost a rodinu jsem se starala. Ale jen jaksi mimochodem. Většinu času jsem trávila na počítači. A děti se chytily mého příkladu. Když jsem se otočila, viděla jsem na pohovce stroje se stroji v rukou. A to jsem se pak rozčilovala!

TAK DOST! Děkuju ti, Anežko, za tento pohled! Za toto vysvobození ze zakletí!

A protože i jadérko z hrušky může v půdě zakořenit a vzejít, až z něj vyroste hrušeň s krásnými sladkými plody, mohu se i já z tohoto bodu opět odpíchnout a začít řídit sama svůj život.

Stejně jako vy! Jak na to, si můžete přečíst v mém eBooku zdarma Než zasáhne hurikán.

A z mého omylu nakonec vzešlo krásné hluboké uvědomění.

Je přirozené, že se na naší životní cestě různě zastavujeme, přešlapujeme na místě, kráčíme dopředu i zpět. Dobrá zpráva však je, že se nemůžeme vrátit před náš začátek. Jako se nemůžeme vrátit zpátky do maminčina bříška, i náš vývoj a rozvoj je nevyhnutelný. A když se, díky různým omylům a krizím, dostaneme do určitého bodu zvratu, už není cesty zpět před tento bod. Posunulo nás to. Vyrostli jsme a už navždy budeme žít s touto zkušeností.

A proto děkuju za všechna svá AHA, děkuju za své bolavé zážitky a bezesné noci. Děkuju za své strachy a úzkosti. Děkuju těm, kteří mi ublížili, ať už vědomě či nevědomě, neboť mi svou činností pomohli otevřít oči a prozřít, uvidět přes černé mraky modré nebe, spojit se se svou podstatou a už ji neopustit. Děkuju svému vnitřnímu hlasu, který mi svítí na cestu!

S láskou

Anička

Pokud i vy řešíte nějaká svá trápení, chcete se inspirovat nebo inspiraci předávat, jste vítáni ve FB skupině Tanec bouřemi života.

Učím lidi, jak za pomoci intuitivního pohybu pracovat se svými emocemi a rozvíjet své schopnosti a talenty. Můj příběh si přečtěte tady >>
Komentáře
  1. Katka napsal:

    Děkuji za užitečné uvědomění. Jsem na tom poslední dva měsíce velmi podobně a cítím, že se potřebuji zastavit a vrátit se do reality. A pak začít znovu, ale jinak. Děti mají úžasnou schopnost tohle všechno vycítit, žijí tady a teď a to stejné chtějí po nás. Nic víc a nic míň. Díky Aničko 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.